FrancisFrancisca Ludmila von Walllis und Karighmain 
Na hřbitově v Přibenicich byl v rámci dokumentace nalezen a zdokumentován náhrobek, který byl pravděpodobně umístěn v původním kostele, který později ustoupil stavbě kostela Nanebevzetí Panny Marie.    

Jde o náhrobek ženy z šlechtického rodu Wallisů, jejíž jméno je Francisca Ludmila von Walllis und Karighmain, která zemřela 11. září 1700 ve 24 letech.   

Přepis textu náhrobku: 

Die Hoch Und Wohl Gebohr Ne Freÿle (F)reÿle Francisca Ludmila Freÿin von Wallis und Karichmain Welche Devi XI Sept Anne 1700 Ihres Alters In dem XXIIII Iahr Verschiden Der Gott Gnadig Sein Wolle A... (?)   

Rod Wallisů  

Rod Wallisů byl významným šlechtickýcm rodem působícím v rámci habsburské monarchie, řada jeho příslušníků zastávala významné postavení v rakouské armádě, nejvyšší posty nevyjímaje.    

Francisca Ludmila von Wallis byla pravděpodobně dcera Georga Ernsta von Wallis, c.k. polního podmaršálka a majitele řady statků v regionu. Rod Wallisů si vybudoval počátkem 18. století své sídlo v nedalekých Kolešovicích na Rakovnicku.   Jako majitel Přibenic je rod Wallisů výslovně uváděn při prodeji pozůstalosti po hraběti Georgu Olivierovi von Wallis v roce 1750.   Jak došlo k pohřbu Francisy Ludmily von Wallis v roce 1700 na hřbitově v Přibenicích bohužel zatím známo není a bude předmětem dalších výzkumů.   

Vzhledem k významnému postavení rodu Wallis byl zpracován krátký přehled nejvýznamnějších příslušníků rodu Wallisů, především pak starší rodové linie, tzv. kolešovické větvě vč. připojeného rodokmenu rodu.   

Rod Wallisů svobodných pánů z Karighmain 

Tento rod má hluboké kořeny v Irsku, kde patřil mezi nejstarší a nejvýznamnější katolické šlechtické rody. První zprávy o jeho předcích máme již z roku 1172, kdy anglický král Jindřich II. povýšil Davida Walshe na barona z Carrickmines.   

Hrad Carrickmines stojí nedaleko Dublinu (dnes je to již pouze zřícenina). Prvním bezpečně jistým předkem rodu Wallisů je Theobald Walsh, který se narodil okolo roku 1445.   Na počátku 17. století byli Walshové popisováni jako početný a starobylý rod a jako významní lidé v metropolitním hrabství Dublin v Irsku, které bylo tehdy „bohaté a hojné na obilí a dobytek a obývané lidmi s honosným přístavem a oděvem“. Hrad Carrickmines byl obklopen sadem a zahradou, a pokud to bylo možné, jeho pozemky byly podrobeny orbě.   

Po povstání Irů v letech 1593-1603, získali v katolickém Irsku převahu protestantští Angličané, přední irské šlechtické rody byly donuceny k emigraci.   

Týkalo se to i Richarda Walshe (1583-1632) a jeho bratrů Thomase a Roberta., kteří roku 1622 Irsko museli také opustit a dostali do postavení poutníků.   

Po příchodu do Německa Richard Walsch vstoupil důstojník do armády císaře Ferdinanda II. Byl nazýván „Walsh-Wallis“. Dosáhl hodnosti plukovníka a zemřel v roce 1632 na následky zranění v bitvě u Lützenu.   

Roku 1641 vypuklo v Ulsteru Velké irské povstání, které se rozšířilo po celé zemi. Povstalci, kteří o sobě prohlašovali, že jednají ve jménu krále Karla I. proti anglickému parlamentu v čele s Oliverem Cromwellem, vytvořili tzv. Irskou katolickou konfederaci (Irish Catholic Confederation) se sídlem v Kilkenny. Poté, co se Oliver Cromwell vypořádal s monarchií v Anglii, se roku 1649 vylodil v Irsku a do roku 1652 Konfederaci krutě potlačil. Cromwellovské tažení bylo nejkrutější válkou, jakou Irsko ve svých dějinách zažilo. Následky porážky byly pro katolíky zničující. Jestliže před rokem 1641 vlastnili (s výjimkou již dříve konfiskovaného Ulsteru) většinu půdy v zemi, nyní jim byla z velké části odebrána a přidělena protestantům. Po restauraci monarchie byly za Karla II. prováděny restituce, týkaly se však jen menší části půdy. Irsko tak zůstalo od této doby převážně v rukou protestantských statkářů.   

Není jasné, jak se rod Walshů, majitelů panství Carrickmines, podílel na povstání v roce 1641, ale jako rodina se Walshové přidali na irskou stranu a dokázali, že se stali přinejmenším stejnými Iry jako oni sami. Ať už se souhlasem nebo bez souhlasu majitele, Carrickmines se stal centrem nespokojenosti v jižní části dublinského hrabství. V roce 1641 byl hrad Carrickmines, patřící Walshům, dobyt Angličany a na tři sta obránců bylo zmasakrováno, hrad byl vypálen a rozbořen.   

Walshové tak zakotvili na evropské pevnině natrvalo.   

Richard Walsh (otec) (1583, Carrickmines, Irsko - 11.1632, Lürtzen, Německo) 

Theobald Walsh (syn) (1599, Carrickmines, Irsko - po roce 1642, Carrickmines) 

Oliver Walsh (syn) (1600, Carrickmines, Irsko - 21.6.1667, Satu Mare, Rumunsko)   

V roce 1622 Richard Walsh († v listopadu 1632) se svými syny Theobaldem a Olivierem opustil vlast včetně rodových panství Carrickmines v Dublinském hrabství. Zamířili do habsburské monarchie, kde všichni tři patřili od roku 1622 mezi první irské důstojníky, kteří byli přijati do vojska císaře Ferdinanda II.   

Vláda anglického krále Karla I., která byla pro katolíky v Irsku příznivější, podnítila návrat Theobalda Walshe zpět do Irska, kde roku 1642 i umírá.   
Richard získal hodnost plukovníka a roku 1632 byl smrtelně raněn v bitvě u Lützenu mezi císařskými vojsky pod vedením Albrechta z Valdštejna a švédskými a saskými vojsky pod vedením krále Gustava II. Adolfa.   

Jeho mladší syn Olivier nadále sloužil v rakouské císařské armádě a usadil se v Rakousku natrvalo.   

Oliver Walsh alias Olivier von Wallis, svobodný pán z Karighmain 1600, Carrickmines, Irsko – 21.6.1667, Satu Mare, Rumunsko   

Richardovým pokračovatelem se stal jeho druhorozený syn Olivier svobodný pán z Wallis (1600-1667), který se narodil ještě v Irsku. Po otcově smrti zůstal v německých zemích a v době třicetileté války rychle postupoval po kariérním žebříčku v armádě habsburské monarchie. Vyznamenal se v bojích proti Turkům a dosáhl hodnosti generála-polního vachtmistra. Byl také dvorským válečným radou a majitelem pěšího pluku Cardona.    

V roce 1642 ho císař Ferdinand II. povýšil do stavu říšských svobodných pánů a o tři roky později byl přijat českého panského stavu. Olivier 12. prosince 1651 získal český inkolát s titulem svobodného pána a hodnost komořího císaře Leopolda I. a ihned zakoupil statek Velichov u Karlových Varů. Jako projev uznání za statečnost, kterou prokázal roku 1645 u Olomouce, byl vyznamenán čestným zlatým řetězem. Později se stal velitelem pevnosti Satu Mare v Rumunsku. Zemřel 21. 6. 1667 jako velící generál na opačném břehu řeky Tisy v Rumunsku při vojenském střetu s Turky.   

Olivier hrabě von Wallis, svobodný pán z Karighmain, byl zakladatelem obou pozdějších hraběcích linií rodu, kolešovické a moravské. S manželkou Marií Magdalenou Elisabeth von Attems měl dva syny, Georga Ernsta (Jiří Arnošt, 1637-1689, zakladatel starší rodové linie, kolešovické) a Franze Ernsta (František Arnošt, 1640-1702, zakladatel mladší rodové linie, moravské).   

Pozn.:Text se dále věnuje především starší rodové linii, tzv. kolešovické, která má přímou vazbu k náhrobku nalezeném na hřbitově v Přibenicích..  

Georg Olivier von Wallis, svobodný pán z Karighmain 8.2.1673-19.12.1744, Vídeň, Rakousko   

Georg Olivier hrabě Wallis byl císařský polní maršál, hlavní vojenský velitel Království obojí Sicílie a poslední správce Srbského království (habsburské korunní země).   Jako nejstarší ze tří synů Georga Ernsta von Wallis zahájil svou kariéru v 16 letech jako císařské páže společně s bratrem Františkem de Paula (1677-1737). O rok později už vstoupil do císařské armády.   

Po smrti otce byli roku 1706 povýšeni do českého hraběcího stavu s titulem „hrabě Wallis, svobodný pán z Karighmain“. V roce 1697, již v hodnosti kapitána, bojoval pod Evženem Savojským ve vítězné bitvě u Zenty. Během války o španělské dědictví sloužil v severní Itálii a roku 1707 se účastnil dobytí Neapole. Do roku 1713 se účastnil bitev ve Španělsku, dosáhl hodnosti generála-polního maršála, na konci války byl povýšen do hodnosti polního podmaršálka.  

V rakousko-turecké válce bojoval v letech 1716–18 opět pod velením prince Evžena savojského v bitvě u Petrovaradína a o rok později velel třem plukům a byl odeslán do Neapole. Během války čtverné aliance patřil k rakouskému vojsku na Sicílii. Během bitev o Messinu byl raněn a krátce na to byl určen guvernérem této pevnosti až do roku 1727. Od roku 1731 do roku 1734 byl guvernérem pevnosti Mohuč. V následné válce o polské následnictví bojoval v Itálii proti Francii.   

Rusko-rakousko-turecká válka v letech 1736-1739 znamenala zlom v jeho kariéře. Během ní se stal nejvyšším velitelem císařských vojsk a jako takový nesl velkou odpovědnost za prohranou rozhodující bitvu u Grocky u Bělehradu v červenci 1739. Po této prohrané bitvě uzavřel s Tureckem potupný bělehradský mír, kterým císař ztratil předchozí územní zisky (Srbsko, Malé Valašsko ad.) a jeho armáda musela ustoupit za Dunaj. Mír uzavřel sám, bez souhlasu svých nadřízených nebo císaře.   

Rozzlobený císař Karel VI. dal hraběte Wallise v únoru 1740 uvěznit na Špilberku a zbavit všech hodností a titulu (uvězněni byli i další generálové). Zajímavé je, že velitel Špilberku přijal hraběte Wallise s vojenskými poctami. Po smrti císaře (20.10.1740) na trůn nastoupila Marie Terezie, která hraběte po osmi měsících věznění omilostnila, propustila a vrátila mu všechny hodnosti a tituly.   

Zbytek života dožil na svých panstvích, především v Kladsku a středozápadních Čechách v Kolešovicích.   

Georg Olivier a kolešovické panství  

Hrabě Georg Olivier Wallis koupil v roce 1720 panství Kolešovice na Rakovnicku. V Kolešovicích nechal v roce 1724 postavit starý kolešovický zámek, pravděpodobně přestavbou staré poměrně rozsáhlé jednopatrové tvrze se šindelovou střechou, zničenou požárem. v prvních letech sem zřejmě zajížděl jen sporadicky, pokud vůbec. K trvalejšímu pobytu zavítal do Kolešovic až po návratu ze sicilské Messiny, kde v letech 1723-29 zastával funkci rakouského guvernéra.   

Roku 1730 přestavěl zdejší kostel sv. Petra Pavla. Na jeho oltář věnoval kopii slavného mariánského obrazu Madonna della lettera, vyrobenou podle originálu v sicilské Messině, jako poděkování za záchranu života při obléhání Messiny roku 1719, při kterém byl těžce raněn. Věrnou kopii obrazu požehnal sám papež Benedikt XIII. a v roce 1725 byl obraz při okázalé slavnosti odevzdán kolešovickému kostelu.   

Kostel tak rázem povýšil z provinčního svatostánku na frekventované mariánské poutní místo. Úmyslem Georga Oliviera Wallise bylo vybudovat kostel tak velký, „aby pojal všechny poutníky,“ dokončení tohoto předsevzetí se však nedočkal a zemřel dřív, než mohl své představy uskutečnit. Georgovi potomci nasměrovali své úsilí jinam a kostel zůstal nedokončený, dodnes mu tak mimo jiné schází jedna ze dvou plánovaných věží.   

Zámek a velkostatek Kolešovice patřily Wallisům až do roku 1945.   

Stephan Olivier von Wallis 19.6.1744, Kolešovice - 5.2.1832, Kolešovice   

Po smrti Jiřího Oliviera Wallise roku 1744 zdědil kolešovické panství jeho syn Stephan Olivier (1744-1832), který se narodil pět měsíců před otcovou smrtí. Věnoval se správě rodového majetku a byl velmi schopný hospodář.   

Vedle starého zámku v Kolešovicích nechal postavit zámek nový. Starý zámek poté sloužil pro účely bydlení a sídlo kanceláří a dílen. Nový zámek se od starého zámku liší vnitřní výzdobou, uměleckou výzdobou s mytologickými motivy a bohatým zařízením zámku, renesančního a barokního nábytku, předmětů porcelánu a skla, sbírka rytin a obrazů, zejména italských mistrů. Při zámku byl na místě bývalé obory založen zámecký park, kterému vtiskl módní podobu romantické krajiny.   

Stephan Olivier byl podnikavým hospodářem a za jeho časů dosáhlo panství největšího rozkvětu. Na svém panství zakládal nové vsi a zahájil zde i těžbu uhlí. Byl vládním radou v Dolních Rakousích.   

3. května 1766 se oženil s Marií Franciscou hraběnkou z Colloreda.   

Rudolf Olivier von Wallis 30.7.1767 – 18.6.1833   

Dědicem se stal jeho nejstarší syn Rudolf Olivier (1767-1833), pán na Kolešovicích, Petrovicích a Vysoké Libyni, c. k. komorník. V armádě dosáhl hodnosti majora a nejvyššího podkoního Království českého. Oženil se 25. října 1797 s Eleonorou hraběnkou Kollonitz.   

Friedrich Olivier von Wallis 15.1.1800, Praha – 31.5.1878, Olšovice   

Nejstarší syn Rudolfa Oliviera von Wallis - Friedrich Olivier (1800-1878) také sloužil v armádě a měl sedm synů a dvě dcery. S druhou manželkou Franziskou de Pauly Dorner zplodil posledního mužského člena této větve rodu Wallis a v rakouských zemích Georga von Wallis.   

Ze synů Friedricha Oliviera je nutné připomenout druhorozeného syna Karla Oliviera (1837- 1873), který vstoupil do armády a byl adjutantem císaře Františka Josefa I.   

Jeho mladší bratr Franz Olivier (1838-1879) byl majorem husarského pluku a poté pobočníkem generálního inspektora armády arcivévody Albrechta. Nakonec byl povýšen na polního podmaršálka.   

Georg von Wallis 23.4.1856, Olšovka – 13.12.1928, Vídeň   

Nejmladším z bratrů a posledním z mužských potomků rodu Wallis byl hrabě Georg (1856-1928), který byl také vojákem a jako rytmistr byl vychovatelem arcivévody Otty a později (již jako kapitán) budoucího císaře Karla I. V roce 1914 byl povýšen na generál-majora v záloze a o pět let později mu ex-císař Karel I. propůjčil Řád zlatého rouna.   Dne 13. prosince 1928 zemřel ve Vídni jako poslední mužský člen rodu.   

Kolešovické panství rodu Wallis  

Starší rodová linie, kolešovická, se po smrti hraběte Stephana Oliviera v roce 1832 a Friedricha Oliviera roku 1878 potýkala s ekonomickými problémy způsobené rozdělením majetku mezi dědice a narušením stability rodového hospodářství.    

Majetek byl rozprodán nebo pronajat, nakonec Wallisům zůstal jen zámek Kolešovice. Posledním z rodu Wallisů na Kolešovicích byla hraběnka Sofie von Wallis, provdaná baronka Ballou (1902-?). Kolešovice opustila po konfiskaci zámku v roce 1946.     

Mladší rodová linie, moravská  

Mladší rodová linie, moravská, pocházela od Franze Ernsta von Wallis (1640-1702), mladšího syna Oliviera von Wallis. Celý živost sloužil v císařské armádě, kde dosáhl hodnosti plukovníka.   

Z jeho tří synů měl další potomky jen nejstarší Franz Wenzel von Wallis (1696-1774), říšský hrabě Wallis, svobodný pán na Karighmainu. Od mládí sloužil v armádě, ve které bojoval proti Turkům a Španělsku. V roce 1724 byl povýšen na říšského hraběte. V letech 1739-1774 byl majitel pluku č. 11, který měl posádku v Praze a nakonec v armádě získal hodnost polního maršála.Roku 1765 mu byl udělen Řád zlatého rouna. Právě on koupil panství Moravské Budějovice a roku 1736 položil základy moravské domény rodu, ke kterému roku 1760 přikoupil panství Budíškovice.   

Druhý nejmladší syn Franze Wenzela Olivier Remigius von Wallis (1742-1799) byl vojevůdce, jenž byl povýšen na polního podmaršálka a zemřel v červenci 1799 na následky zranění, které utrpěl v bitvě u Curychu. Založil uherskou větev rodu, která vymřela roku 1905 hrabětem Juliem von Wallis (?-1905).   

Za připomínku stojí i další z bratrů Michael Johann von Wallis (1732-1798), člen řádu maltézských rytířů. Také on byl výborný voják, v armádě dosáhl hodnosti polního podmaršálka a polního zbrojmistra a byl dokonce prezidentem dvorské válečné rady. Nemocný generál Laudon ho doporučil za vrchního velitele vojsk proti Turkům. Franzovi synové dosáhli úspěšné kariéry v armádě, ale již roku 1887 tato větev vymřela hrabětem Olivierem (1821-1887).   

Rod pokračoval tzv. moravskobudějovickou větví, jejím zakladatelem byl Franz Ernst Olivier von Wallis (1729-1784), nejstarší syn Franze Wenzla. Překvapivě nenásledoval vojenskou tradici svých předků, ale prosadil se ve státní správě a právu. Byl císařským radou a později místopředsedou apelačního soudu. Proslavil se obratným vedením jednání o vyhlášení patentu o snížení roboty roku 1775. Zasazoval se o obnovu zemských práv Království českého a dokonce i o obnovení práv českého jazyka.   

Z jeho dvou synů se stal nejvýznamnějším a pravděpodobně i nejznámějším členem rodu Wallis jeho nejstarší syn Josef Franz von Wallis (1767-1818). Stejně jako otec vstoupil do státních služeb. Stal se prezidentem apelačního soudu v Praze, od roku 1802 byl nejvyšším zemským sudím, o rok později byl jmenování hejtmanem Markrabství moravského a v letech 1805-1807 byl nejvyšším purkrabím pražským a státním a konferenčním ministrem.   

V roce 1810 byl jmenován prezidentem Všeobecné dvorské rady (obdoba dnešního ministerstva financí) a byl nucen vyhlásit státní bankrot Rakouska. Obyvatelstvo těžce zkoušené válkami a nyní poškozené navíc i státním bankrotem vidělo viníka neprávem v hraběti Wallisovi. V roce 1813 císař jednoho ze svých nejvěrnějších a nejschopnějších úředníků a ministrů obětoval, odvolal ho ze všech funkcí a odebral mu všechna vyznamenání.   

Nakonec mu je ale všechny musel vrátit a roku 1817 mu udělil Řád zlatého rouna a jmenoval ho prezidentem nejvyššího soudu. Hrabě ale zanedlouho zemřel, pravděpodobně na zdravotní následky psychického vypětí předchozích let.   K panství Moravské Budějovice a Budíškovice přikoupil panství Plánice, Budeč a několik dalších statků. Měl čtyři syny a dvě dcery.   

Dědicem se stal nejstarší syn Maxmilián von Wallis (1791-1869), jehož syn hrabě Josef Maria (1863-1928) byl posledním mužským členem moravské větve Wallisů.   

Hrabě před svou smrtí adoptoval dceru své sestry Marie (1869-1936), Annu Marii (1901-1975), manželku Rudolfa Huga starohraběte zu Salm-Raifferscheidt-Raitz, která k manželovu rodovému jménu přidala jméno Wallis. Jejich děti sídlily na zámku Budíškovice až do roku 1945, kdy byly odsunuty do Rakouska a jejich majetek by zkonfiskován.